Matouš Vinš: Vždy to bylo o tom, skočit po hlavě do něčeho, co netuším, jak dopadne

Matouši, stojíš za řadou projektů, skrze které pomáháš lidem najít si svou cestu životem. Jak jsi našel tu svou?

Celé to začalo tím, že jsem se narodil. Měl jsem velké štěstí na rodiče a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Měli jsme kolem sebe mnoho umělců, intelektuálů a vysokoškolských učitelů. Hned jako malý jsem pochopil, že abych byl v životě spokojený, můžu dělat spoustu jiných věcí, než to, co se označuje za „úspěšnou kariéru”. Nemusím být zrovna zubař nebo právník. Za tím jsem si šel.

V 10 letech jsem dostal první foťák a když mi bylo 15, přišly první zakázky. To byl první krok k tomu, vydělávat si sám a tvořit vlastní projekty. Vždy to bylo o tom, skočit po hlavě do něčeho nového. I když jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Ono to totiž vždycky nějak dopadne. Jedině tak zjistím, jestli je to pro mě správná cesta, nebo mám raději hledat jinou.

Samozřejmě v tom hraje svoji roli i cestování a s tím spojené poznávání lidí z různých zapadlých koutů společnosti. Lidí, které běžně doma nemáme moc šanci potkat. Ať už jsou na vrcholu společnosti, pokud se bavíme o penězích a bohatství, nebo naopak vůbec nic nemají, a přesto jsou šťastní. Je to hrozně fajn zažít. Člověk si díky tomu uvědomí, že právě to bohatství není něco, na čem závisí jeho životní štěstí a spokojenost.

Jaká byla tvoje úplně první cesta?

První moje velká cesta byla do Skotska. Chvíli jsme tam s kamarádem hráli na ulicích a pak jsem se vydal objevovat Skotsko stopem. Dostal jsem se na nádherná místa, úplně jako z jiného světa. Třeba Orkneje. Člověk by ani neřekl, že něco takového v Evropě máme. Cestoval jsem skoro bez peněz a vůbec nic jsem nepotřeboval, což bylo krásný. Díky tomu jsem si uvědomil, že můžu cestovat mnohem víc.

Nazýváš se profesionálním bezdomovcem. Co si pod tím máme představit?