Technologie, kterou NASA opustila ve chvíli největších problémů
Šikmé křídlo není žádná novinka – jen nikdo ho nezvládl dokončit. NASA s tím začala už v 70. letech na základě výzkumu z druhé světové války. Principiálně to vypadá jednoduše: jedno křídlo, které se během letu otáčí až o 90 stupňů.
Při nízkých rychlostech stojí křídlo kolmo k trupu a generuje maximální vztlak. Jak letoun zrychlí na Mach 5 (přes 6000 km/h), křídlo se otočí podél trupu, minimalizuje odpor a celý stroj se změní v "waverider" – design, kde trup sám generuje vztlak a potlačuje rázové vlny.
NASA testovala prototyp AD-1 od roku 1979 do 1982. Nasbírala spoustu dat o snižování odporu, ale projekt ztroskotal na kontrole letu a strukturálních problémech při rychlostech nad Mach 1,4. Křídlo generovalo obrovské kroutící momenty, materiály nevydržely tepelný stres a letoun se stal neovladatelný.
Američané měli správný nápad v době, kdy jim chyběly výpočetní technologie a materiály na jeho dokončení.
Číňané vyřešili to, na čem NASA ztroskotala
Tým z Northwestern Polytechnical University vedený profesorem Ma Yiyuanem používá AI optimalizaci designu, pokročilou výpočetní mechaniku tekutin a chytré materiály, které vydrží až 540°C při Mach 5. To jsou technologie, které před 40 lety prostě neexistovaly.
Jejich hypersonický nosič bude létat ve výšce přes 30 kilometrů, ponese až 2000 kg dronů a dokáže vypustit 18 autonomních strojů pro rychlé útoky na nepřátelskou infrastrukturu. Pro srovnání – současný čínský nosič Jiu Tian dokáže vypustit 100 dronů, ale létá podzvukově.
Klíčová výhoda je nepředvídatelnost trajektorie. Na rozdíl od balistických raket, které létají po parabole a dají se sestřelit, hypersonická vozidla mění směr a rychlost během letu. Současné protivzdušné systémy typu Patriot s nimi prostě neví rady.
Čína vzala opuštěný americký výzkum a dokončila ho s technologiemi 21. století.
Proč to mění pravidla války i civilního droningu
Podle amerických zdrojů můžou čínské hyperson